Minulý víkend (teď už předpředminulý, nějak nestíhám publikovat příspěvky...) jsme byli na zkoušce místního orchestru Chamartín, který letos spolupracuje s Českou republikou, byli i u nás v Praze a hráli společně s orchestrem ČVUT. Byl to opravdu zajímavý zážitek slyšet v Madridu od španělského orchestru Suka, Smetanu a Dvořáka. Další týden se konal velký koncert, kde se kromě českých klasiků hrály i nějaké novodobé skladby. Skladatel Pedro Contreras Almela složil skladbu s názvem Sen o Čechách. I španělé sní o naší krásné vlasti.
Zelené Čechy s oblými kopečky všude kolem, to je rozdílný sen od místní vyprahlé skutečnosti. Tráva jen na místech zavlažování a jinde suchá zem.
Koncert se konal v odlehlé čtvrti na opačném konci Madridu, než kde bydlíme (čili na severu). Mezi novými domy, předměstí roste velmi rychle, je kulturní centrum, kde orchestr pravidelně nacvičuje. Za domy je již připravené místo na další nové domy, ulice a osvětlení i s lavičkami. Celý areál je ale oplocený, protože se tam shlukovaly pochybné existence. Nejbližší metro působí trochu jako vytržené z kontextu, spolu se zastávkou městských vlaků nazývaných “cercanías renfe“.
Po procházce odlehlými místy Madridu jsme se vydali do centra do Casa di campo, kde se nachází místní velká atrakce, lanovka přes park s výhledem na celé město. Nemohli jsme si to nechat ujít, tak jsme si prohlédli palazio de real zase z jiného úhlu. Poté jsme si vychutnali západ slunce v parku de la Montaňa, kde je již zmiňovaný Templo de Debod :)
Začala jsem vnímat jako svou povinnost opravit vnímání naší vlasti jako Československa, přeci jen, ještě to asi není tak dávno. Například naposledy když jsem se ptala na cestu španěla ve středních letech, tak jsem se dozvěděla rozsáhlý příběh o studiu jeho dcery a jak se hlásí na vysokou. Také když jsem se vyptávala na detaily místní lítačky na metro, tak jsem se dozvěděla příběh dcery a jak studuje historii a jak je to hrozně těžké. Dříve či později (spíš dříve...) se pozná, že nejsem odsud, tak následuje otázka odkud jsem a vzápětí hned nejistý dotaz jestli mám na mysli Československo. Pak následuje složité přesvědčování, že už to opravdu není dohromady. Když jsem fotila západ slunce, tak se se mnou dal do řeči jeden španěl se kterým jsme probrali různé úhly pohledu na Templo a osvětlení na focení, mimo jiné jsme se dostali také na to odkud jsem. Nechtěl mi věřit a pořád mi opakoval, že bydlím v Československu a ne a ne se nechat přesvědčit. Tak jsem mu musela trochu osvětlit historii.
Žádné komentáře:
Okomentovat