Toledo y El Escorial

            V sobotu jsme se vydaly se Žanet do Toleda, místní památky UNESCO. Hodinku autobusem od Madridu jsme se dostaly do ranního poklidného Toleda. Sychravé ráno jako vystřižené od nás z domova sice do tohoto prostředí nepasovalo, ale během dne se sluníčko opět ukázalo, takže se udělalo strašlivé horko (nepochybně přes 30).

            Malá historická vsuvka: kolem roku 711 bylo Toledo úspěšně dobito muslimy, kteří z něj začali tvořit centrum malého nezávislého arabského království a také centrum vzdělání a umění. Kolem začátku 11 století se Vatikán rozhodl prohlásit Toledo jako sídlo španělské církve. Nejdříve spolu muslimové, židé a křesťané koexistovali v míru a toleranci, ale v roce 1492 byli muslimové a židé postaveni před rozhodování – buď se obrátí na křesťanskou víru, nebo odejdou. V roce 1986 bylo vyhlášeno jako UNESCO památka.

            Od autobusového nádraží nás čekala cesta kolem starobylých hradeb k první bráně – Puerta de Bisagra a poté kolem nádherně zdobeného kostelíku Iglesia Santiago del Arrabal. Poté jsme prošli další branou za hradby dalšího opevněného patra města – tentokrát se jmenovala příhodně Puerta de Sol a byla znatelně vyvedena ve stylu arabské architektury. Pak jsme se protáhly miniaturní uličkou (Calleta de Águila), kterých jsme pak potkali hromadu, která vedla příkře do kopce do centra města. Toledo se rozkládá na kopci a je velmi členité, takže po celém dni chození ve městečku budete mít pocit jako po vysokohorské tůře. Neustálé chození nahoru a dolů je všudypřítomným faktorem. Nejdříve jsme dorazily na Plaza de Zococover, kde se v minulosti odehrávaly býčí zápasy, a odtud po Calle Comercial, která dává zavděk svému jménu hromadou obchodů se suvenýry a všemi možnými věcmi. Po ní jsme došly na Plaza de
Ayuntamento, kde jsou velmi užitečné turistické informace s různými plánky. Tak jsem získala dojem, že není ve Španělsku místo, kde by člověk nepotkal čechy. Jsme sice malá země s trochou obyvatel, ale připadá mi, že jsme zemí cestovatelů :) Na tomto náměstí jsme obdivovaly Catedral Primada, která má velkolepou věž, kterou by dokázal celou zachytit jen širokoúhlý objektiv.

            Poté jsme se vydaly křivolakými uličkami k muzeu El Greka, což je velmi známý malíř biblických výjevů a různých zjevení. Nakonec jsme ani nešly dovnitř, kvůli velkému návalu turistů se nedalo kolem skoro ani projít. Vyplatilo se nám se zastavit v malém krámku, kolem kterého zájezdy turistů jen proběhly. V Toledu je několik řemesel, která se předávají z otce na syna a jedním z nich je například tepání zlatých drátků do speciálních talířků. Pán, který to vyráběl nám všechno ukázal a dokonce nám dovolil fotit ho při práci. Byl to dokonalý zážitek vidět ty spousty talířků a talířů, kde je každý originálním kouskem (špatně se to popisuje, u fotek si můžete udělat vlastní obrázek).

            Pak jsme zasedli na odpočinek do parku, kde jsme měly krásnou vyhlídku na Río Tajo, která se zařezává hluboko do skály na které vlastně celé Toledo leží. Výhled byl také na Ermita de la Virgen de la Cabeza

Poté jsme se vydaly na velmi fotogenický most přes který také vede cesta Dona Quijota. Vyšláply jsme kopec zpátky do centra města a malými uličkami jsme se dotoulaly až k Iglesia de San Idefonso, kde jsou dvě vysoké věže na které se dá vylézt po hromadě schodů a odkud je nádherný výhled na celé město. Ačkoliv jsme se dělily o výhled s holuby byl to krásný zážitek.

V neděli jsme se vydaly do El Escorialu kousek za Madrid společně se skupinkou kolumbijců. Cestou ve vlaku jsem se seznámila s velmi milou španělkou a jejími čtyřmi kamarády. Kluci byli z Andalusie, kde je velmi silný přízvuk a je jim opravdu špatně rozumět. Byli na mě ale všichni moc hodní a mluvili srozumitelně a pomalu, takže jsme si mohli v pohodě povídat :) Spousta španělů co jsem zatím potkala zná Prahu a všichni z ní byli nadšení. Poté také znají Karlovy Vary. Emilio se dokonce snažil vyjmenovat typické české produkty co zná. Mezi nimi také figuroval krém s heřmánkem, což mě vcelku překvapilo, ale je pravda, že tady jsem žádný krém s heřmánkem neviděla, tady zase do všeho dávají aloe vera.

El Escorial je vesnička, která se nachází v podhůří Guadarramy a v níž se nachází velmi proslulý palác San Lorenzo del Escorial. Jedná se o ohromnou stavbu na kterou bylo použito ohromné množství kamenů a rozkládá se na ploše 204 x 160 metrů v komplexu se nachází nespočet nádvoří a dveří je tam dokonce 1200 z nichž některé jsou dokonale vyřezávané a prokládané různými druhy dřeva aby se dosáhlo dokonalého uměleckého výsledku. (pro další informace o paláci San Lorenzo)

fotky jsou zde

Asignaturas a la universidad

Předminulý týden nám začala škola. První den proběhl velmi hekticky, ale bez větších problémů. Na naší univerzitě jsou převážně velké předměty za hodně kreditů a velmi těžké, což je s jazykovou bariérou dost problém.

            Ačkoliv jsem ani po podrobném přezkoumání vlastního odrazu v zrcadle nezjistila kde na obličeji mám napsáno “extranjero“ (neboli cizinec) každý to hned pozná ještě než promluvím. Asi je to naprosto odlišnými rysy a barvou očí, většina místních je má hnědé nebo přinejmenším tmavší než já. Inu na jednom z předmětů, který mi doporučila Esther, nás profesor poznal hned. Všem pokládal otázky a nás nějak záhadně vynechal. Po hodině jsme se s ním šly domluvit jak nás bude zkoušet apod. a on si nás hned vzal pod křídlo a familiérním hlasem se zeptal: „Tak odkud jste, holky?“ Hm, asi se tady úplně neschováme.          

            Španělé jsou sice považováni za velmi vřelý národ, ale obecně asi panuje názor, že erasmáci sem jezdí jen chlastat, nebo tak nějak, tak se španělé spíše straní a nechtějí s erasmáky nic mít. Odpoví na nezbytné a přímé otázky a tím to hasne, nemají zájem se příliš seznamovat. Je to pro mě osobně trochu překvapení, protože češi jsou považováni za chladnější národ a přitom třeba u nás na univerzitě se všichni snaží erasmákům pomoci a vůbec si myslím, že přístup je trochu jiný. Samozřejmě se najdou i výjimky, například Laura, která nám na začátku dost pomohla, ale ona ví jaké to je být na Erasmu, tak možná proto.

            Milí čtenáři, mám pro vás malé cvičení na představivost. Představte si pražské metro ve špičce, to kvantum lidí na jednom místě, tu tlačenici. Vytvořte si myšlenkovou množinu lidí třeba z celého vagonu metra. Umístěte je do pomyslného prostoru x, kam se v pohodě vejdou. Nyní tento prostor 3x zmenšete, ale počet obyvatel nechte stejný. Máte? Tak takhle přesně vypadá ráno situace v metru i všech autobusech směřujících do univerzitní čtvrti. Nevěřila jsem, že je možné dýchat v ještě menším prostoru než ve špičce v pražském metru, ale zkušenost z Madridu říká, že možné je všechno :D

            Madrid je dosti rozporuplné město co se týká různých zákazů a nařízení. Například při hodinách se nesmí pít a natožpak jíst. Představila jsem si jaký šok by musela pro místního učitele hodina u nás, kde si každý vytáhne svačinu, nebo zobe nějaké oříšky. O pití ani nemluvě, ani to nevnímám, kdy se o hodinách napiju, tak jsem zvědavá kdy se mi podaří se omylem napít i tady. Dnes učitel prohlásil, že když nebude pít on, tak ani my :D. Na schodech před univerzitou jsou velké cedule s přikázáními ohledně schodů: nesmíte zde jíst, pít, shlukovat se, sedět jinde než na kraji schodů a pochopitelně kouřit. Pokud by vás napadlo to porušit, hrozí cedule tím, že zakáží chodit na ty schody úplně. Ovšem dnes jsme se proplétaly skrz hloučky lidí sedících uprostřed oněch schodů a na zemi se válely zbytky nějakého jídla. V centru se sice každou noc uklízí silnice a kropí chodníky, ale někde je možné najít tak neskutečně špinavé chodníky, že má člověk pocit, že je najednou někde úplně jinde.

            Mezi studenty je oblíbený tzv. “botellon“ což je velmi neformální setkání studentů, kteří se chtějí za levné peníze opít. Každý něco přinese, například často přinesou kolu a víno a vyrábějí “calimocho“. Všichni se pak sejdou v parku a sednou si na trávu. Kolem půlnoci to v naprosté většině parků v Madridu vypadá jako na nějaké demonstraci, hromady lidí kam se podíváte. Nejhorší je kromě pátku i čtvrtek, protože v pátek se na většině univerzit neučí a tak se všichni studenti vyhrnou do ulic. Před nějakým časem bylo zákonem zakázáno pořádání botellonů v celém Madridu, hlavně pití alkoholu na ulici, prý byl z toho příliš velký nepořádek. Jediné co se ale změnilo je, že vždy, když jede kolem policie, což je docela často, tak se alkohol schová do nějaké tašky. Místní policie s tím nic nedělá, jen klidně projíždějí mezi skupinami studentů, kteří stojí s kelímky plnými kalimocha, nebo jiného alkoholu. V parku pak zůstanou hromady věcí na místech, kde zrovna nějaká skupina seděla. Do rána to uklízecí čety vyčistí a park je jako zbrusu nový.

            Velmi oblíbenou věcí jsou zde “pipas“, což jsou slunečnicová semínka solená a pražená, která si musíte speciálním způsobem rozlousknout a pak teprve zkonzumovat. Slupky od semínek můžete najít takřka všude, nikdo se moc neobtěžuje hledat koš. Ne nadarmo se říká jiný kraj, jiný mrav. Madrid má svou typickou atmosféru a je to celkově milé město :)

jako bonus přidávám výhled ze svého pokoje v noci

Manzanares el Real a Brazilian day

V sobotu ráno (před nějakou dobou) jsme se s Žanet sebraly a vyrazily jsme za Madrid do podhůří poznávat krásy kolem hlavního města.  Vstávaly jsme velmi brzy abychom mohly být na autobusu co nejdříve. Nechaly jsme si sice rezervu, ale stejně nám „intercambiador“ Plaza de Castilla odkud vyráží busy na sever od Madridu, vyrazil dech. Čtyřpatrové podzemní bludiště s nástupišti pro autobusy. Nakonec se nám rezerva hodila jako sůl, našly jsme nástupiště tak akorát. Není to jako u nás, kdy je znám přesný čas odjezdu, ale u každého města je napsaný přibližný čas průjezdu autobusu, což je zprůměrovaný čas ze všech zastávek v daném městě,  takže je dobré přijít o cca 10 minut dříve, jinak by mohl být autobus dávno pryč.

Vyrazily jsme za pár éček směr Manzanares el Real. Ráno bylo městečko pusté a ranní nálada byla dokonalá. Ostatně z některých fotek ta nálada přímo čiší :) asi takhle si představuji typické španělské pueblo (neboli vesnici). Po prohlídce krásného náměstí jsme se odebraly do “castilla“, místního hradu. Hrad byl jako z pohádky a uvnitř nacpaný různými expozicemi a zajímavými informacemi. Jelikož jsme vyrazily  opravdu brzy, tak jsme měly na prohlídku dost času i prostoru, na odchodu jsme potkaly návaly turistů, ale naštěstí jsme již měly vše prohlédnuto.

Pak nastala dobrodružná část cesty, bylo potřeba nalézt cestu k místními jezeru Embalse de Santillana které lákalo už od pohledu. Mezi městečkem a jezerem se nacházely oplocené výběhy pro krávy, které vypadaly jak z nějakého starého španělského filmu a také velmi rušná silnice. Nakonec se nám podařilo najít ochotného místního rodáka, který si s námi ještě pak i povídal. Lekce španělštiny jako bonus zdarma :) cestu nám ale popsal velmi osobitým způsobem, takže jsme stejně několikrát zašly do slepých uliček. Na jedné takové slepé cestě jsme potkaly dva stařečky kteří asi zrovna probírali letošní (ne)úrodu a poradili nám, ať kdekoliv přeskočíme plot. Při představě rozzuřeného býka jsme raději ohrady obešly. Na pláže kolem jezera mají přístup především rybáři, kterých zde bylo požehnaně, ostatně místní nerybáři (kterých asi moc nebude...) se asi ani neobtěžují k jezeru vůbec chodit.

U jezera jsme strávily i zbytek odpoledne, což bylo po náročném týdnu plném španělských kurzů krásně odpočinkové. V jezeře se ale nesmí koupat, což mi nakonec ani nevadilo při podrobnějším prozkoumání místní nazelenalé vody.

            Při vzpomínce na ten parný den plný prudkého sluníčka bych měla zmínit nápoj zvaný Horchata (viz wiki) je to krásně osvěžující ve dnech 30°C veder..

            Neděle byla ve znamení Madridu, velkého trhu zvaného Rastro. Na místě, kde se nyní tyto trhy konají byly v minulosti dvě největší jatka, proto se trhy jmenují “utrpení“. Konají se každou neděli na několika ulicích.

            V odpoledních hodinách se konal festival brazilské hudby příznačně nazvaný “brazilean day“, kde hrály slavné skupiny z Brazílie a tančily se typické tance. Dokonce jsem se naučila nějakou základní podobu tance “forró“. Byl to neskutečný a skvělý zážitek tančit mezi hromadou brazilců. Brazilci jsou velcí nacionalisté, tak nebylo o nadšení a dobrou náladu nouze.

fotky

Sueňo sobre Checa

Minulý víkend (teď už předpředminulý, nějak nestíhám publikovat příspěvky...) jsme byli na zkoušce místního orchestru Chamartín, který letos spolupracuje s Českou republikou, byli i u nás v Praze a hráli společně s orchestrem  ČVUT. Byl to opravdu zajímavý zážitek slyšet v Madridu od španělského orchestru Suka, Smetanu a Dvořáka. Další týden se konal velký koncert, kde se kromě českých klasiků hrály i nějaké novodobé skladby. Skladatel Pedro Contreras Almela složil skladbu s názvem Sen o Čechách. I španělé sní o naší krásné vlasti.

Zelené Čechy s oblými kopečky všude kolem, to je rozdílný sen od místní vyprahlé skutečnosti. Tráva jen na místech zavlažování a jinde suchá zem.

Koncert se konal v odlehlé čtvrti na opačném konci Madridu, než kde bydlíme (čili na severu). Mezi novými domy, předměstí roste velmi rychle, je kulturní centrum, kde orchestr pravidelně nacvičuje. Za domy je již připravené místo na další nové domy, ulice a osvětlení i s lavičkami. Celý areál je ale oplocený, protože se tam shlukovaly pochybné existence. Nejbližší metro působí trochu jako vytržené z kontextu, spolu se zastávkou městských vlaků nazývaných “cercanías renfe“.

Po procházce odlehlými místy Madridu jsme se vydali do centra do Casa di campo, kde se nachází místní velká atrakce, lanovka přes park s výhledem na celé město. Nemohli jsme si to nechat ujít, tak jsme si prohlédli palazio de real zase z jiného úhlu. Poté jsme si vychutnali západ slunce v parku de la Montaňa, kde je již zmiňovaný Templo de Debod :)

Začala jsem vnímat jako svou povinnost opravit vnímání naší vlasti jako Československa, přeci jen, ještě to asi není tak dávno. Například naposledy když jsem se ptala na cestu španěla ve středních letech, tak jsem se dozvěděla rozsáhlý příběh o studiu jeho dcery a jak se hlásí na vysokou. Také když jsem se vyptávala na detaily místní lítačky na metro, tak jsem se dozvěděla příběh dcery a jak studuje historii a jak je to hrozně těžké. Dříve či později (spíš dříve...) se pozná, že nejsem odsud, tak následuje otázka odkud jsem a vzápětí hned nejistý dotaz jestli mám na mysli Československo. Pak následuje složité přesvědčování, že už to opravdu není dohromady. Když jsem fotila západ slunce, tak se se mnou dal do řeči jeden španěl se kterým jsme probrali různé úhly pohledu na Templo a osvětlení na focení, mimo jiné jsme se dostali také na to odkud jsem. Nechtěl mi věřit a pořád mi opakoval, že bydlím v Československu a ne a ne se nechat přesvědčit. Tak jsem mu musela trochu osvětlit historii.

fotos

Clases de espaňol

V pondělí nám začaly kurzy španělštiny od university. Ve Španělsku panuje ekonomická krize, proto se v každé třídě nachází kole 40 lidí, což je na výuku jazyka opravdu příliš velká skupina. V mojí skupině je hromada němců, francouzů a pár italů, kteří zvládnou být hlasitější a otravnější než celý zbytek. Za čechy jsem tam jediná, ale je to dobře, alespoň mě to neláká mluvit česky :) Hned první hodinu jsem seděla vedle Ami z Cote d’Ivoire, která mluví jen francouzsky a španělsky stejně jako já, takže o plnohodnotnou konverzaci se opravdu nejednalo. Chvílemi ze sebe vymámila i pár anglických termínů, ale to jen ve chvílích nouze.

V každé budově se nachází cafeteria, ale překvapení bylo, že každá budova se liší cenou a sortimentem. Teď máme kurzy na katedře filologie, která se nachází v několika budovách, přičemž v jedné jsou jiné ceny než v druhé. Uvidíme, jak jsou na tom v biologii:)

Poznávání španělštiny s sebou přináší mnohá překvapení a vtipné výrazy, například co se vám vybaví, když se řekne “mačaka“ (machaca)? Tak přesně tohle děláte když připravujete řízky, naklepáváte :) Od Ricarda jsme se naučili španělské ententyky, zní to opravdu jako zaklínadlo a většina z toho nic neznamená: De tin marin de do pingué, kukara makara titere fue, yo no fui, fue tete, pícale, pícale, qué ella fue. Ententýky dva špalíky, to je normální, ale ve španělštině!! Šílenost.

Myslela jsem si, že moje zmatenost v madridském metru v prvních dnech bude těžko překonatelná, ale dnes jsem byla vyvedena z omylu. Jely jsme do školy na kurzy a vedle nás si v půli cesty přisedl, nějaký očividně student a také cizinec, jak jsme se dozvěděly, z Turecka. Hned se začal ptát, velmi lámanou španělštinou, jak se jmenujeme. Z papírku který si pohotově vytáhl nám přečetl také jak se jmenuje a odkud je a pak se ptal nás, kolik nám je. Bohužel odpovědi už nerozuměl. Poprosil nás tedy o angličtinu, ale ani té nerozuměl, takže z rozhovoru nakonec nic moc nebylo. Jel také na stanici Ciudad Universitaria, ale šel naprosto na druhou stranu i když jsme se mu snažili vysvětlit, že tam jedeme taky. Doufejme, že už nebloudí a našel cestu tam, kam potřeboval.

Camino de Madrid

V neděli odpoledne jsem se vydala na průzkum velmi fotogenických míst Madridu a pozorovala jsem, spolu se spoustou madrileňos (madriďané) a turistů, nádherný západ slunce na Temple de Debod. Šla jsem z Plaza de Espaňa, kde se nachází velký památník na kterém sedí Cervantes a pod sebou má Dona Quijota i Sancho Panzu v celé své kráse. Poník Sancho Panzy má osahaný nos, jak se u něj všichni fotí. Bylo téměř nemožné je vyfotit bez turistů, ale nakonec se mi to podařilo. Na tomto náměstí se nachází také dva mrakodrapy, z nichž každá byla v době svého postavení nejvyšší budovou Madridu.

            Pak jsem zabrousila právě do parku kolem Temple de Debod. Zde se nachází staroegyptské stavby datované do doby před 2200 lety zasvěcené kultu boha Amuna a Isis. Španělsku je daroval Egypt jako vyjádření díků za pomoc při renovaci Abú Simbel v Nubii. Dali jsme se s jedním Španělem do řeči a prý je to na focení krásné i při východu slunce, to ale asi jindy, prozatimní životní styl mi nedovoloval východ slunce stíhat, ale snad se to někdy povede.

            V parku kolem egyptských staveb to hýřilo životem. Různé studentské spolky a zájmové skupiny se tam sešly na trávě. Například nějaká skupina bojových sportů, ti se neustále mlátili a každou chvíli s sebou někdo z nich švihl na zem.

            Temple de Debod je vyhlášeným místem právě pro západ slunce, takže nebyla nouze o zamilované páry a celé rodiny a pak tam také byli blázni jako já, kteří na západ hleděli skrz hledáček foťáku :)

FOTOS

Aventura del piso

Bydlíme!!! Máme krásný byt v 11 patře s výhledem na sever a východ, dokonce i s balkonem. Zatím máme jen postele a skříně, ale přibudou brzy stoly a židle, protože přiznejme si to, kdo má židli, ten bydlí :)

První večer jsme uspořádali fiesta na oslavu bytu, poté co odešla delegace z Kolumbie, která nám byt připravovala. Přizpůsobili jsme se životu v Madridu do té míry, že už nechodíme spát před druhou hodinou v noci, většinou kolem páté nebo šesté ráno. V počasí, které tu panuje, přes třicet celý den i třeba v deset večer, je tento způsob života pochopitelný.

Bydleli jsme přibližně hodinu, když jsme měli první neočekávanou návštěvu. Za dveřmi stály dvě korpulentní dámy podezřelého vzhledu a domáhaly se vstupu do bytu, že tu něco zapomněly. Poté se odebraly najisto do kuchyně a vzaly si všechny čistící prostředky, podařilo se nám ubránit jen ten , který jsme si koupili. Této epizodě předcházel dlouhý příběh, který mi přijde trochu neuvěřitelný.

Byt ve kterém teď bydlíme byl trochu poničený předchozími majiteli, kteří většinu věcí ukradli a zbytek zničili. Bylo tedy potřeba vymalovat. Ricardo s několika dalšími Kolumbijci nám byt vymalovali a dali do pořádku. Jistý jedinec neurčitého vzhledu a inteligence se rozhodl, že se mu tento byt líbí a proto se do něj vloupal a vyměnil zámky. Pak našel nevinné oběti a byt jim pronajal. Vzal si peníze a zmizel pravděpodobně navždy. Pak se do bytu chtěl dostat majitel, když přijel s novými postelemi, ale ouha, zámky vyměněny. Musela zasáhnout policie a nakonec ony dvě korpulentní dámy vypoklonkovat. Trochu jako z béčkového filmu, že? Inu lidi jsou různí. Každopádně teď máme bezpečnostní zámek, který se jen tak nějakého zlodějíčka nezalekne.